Toto rozlehlé údolí, ležící pod vrcholky Himalájí v centrální části Nepálu, se při stoupání ranní mlhy doslova mění v mýtické místo. Zahrnuje oblast tří vlastních měst – Káthmándú, Pátan a Bhaktapur. Údolí je od nepaměti hlavním náboženským a kulturním centrem země. Není divu, že bylo v roce 1979 zapsáno do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

[editovat] Poloha

Celý Nepál leží ve velmi výhodné poloze. Z jedné strany je sousedem s Indií a z druhé strany s Čínou. V historii tedy hrálo Údolí Káthmándú úlohu důležitého obchodního centra na cestě spojující tyto dvě země. Zároveň však uzavřenost mezi horskými masívy dokázala tuto oblast uchránit před cizími vlivy, tudíž je její kultura plně zachovaná.

Káthmándská kotlina se rozkládá 1300 m. n. m. pod himalájskými vrcholky. Je pozůstatkem horského jezera, z nějž téměř před 10 000 lety vytekla voda jižní soutěskou Čóbar. Geologové se domnívají, že odtok byl způsoben zemětřesením, ale hluboce věřící obyvatelstvo si jev vykládá po svém. Denně můžeme být oslněni pannenskou krásou krajiny a kulturním svérázem údolí, které zaujímá cca 656 km2.

[editovat] Nejstarší historie místa

Káthmándská kotlina je nejstarší osídlená oblast v Nepálu. Obydlená je již po staletí, první zmínky sahají až do období neolitu, kdy kotlina byla již úrodná. Archeologické nálezy potvrdily, že v těchto dobách v Káthmándské kotlině existovala nejvyspělejší civilizace himalájského regionu. Bylo zde rozvinuto jak zemědělství tak městská kultura. Objeveny byly hlavně nástroje k obdělávání půdy jako jsou například pluhy a rýče.

Choval se převážně skot a buvoli, přičemž tato zvířata lidé nevyužívali k orbě ani jako zápřahů dvoukolových kár. Na vysoké úrovni byla také řemesla, obyvatelé vynikali ve zpracování kovů, tkalcovství (vlněné pokrývky), dřevořezbě a hrnčířství. Z tmavé hlíny se na hrnčířském kruhu vyráběla zdobená keramika, hlína byla také vhodná pro vypalování trvanlivých cihel. Ty se staly osvědčeným stavebním materiálem (mimo dřevo či kámen).

[editovat] Prvotní duchovní svět

Je známo, že nejstarší obyvatelé údolí již před počátkem našeho letopočtu uctívali indická božstva (Višnu, Šivu a některá ženská božstva). Ale stopy vlastních náboženských kultů a představ jsou dodnes patrné v nepálském buddhismu

a hinduismu. Šlo hlavně o obřady, které měly zaručit úrodnou půdu a ochranu sklizně před silami přírody. Ty si lidé představovali buď jako hodné duchy nebo zlé démony, kterým vypravovali náboženské obětní či usmiřující obřady (oběti byly pravděpodobně i lidské). Obyvatelé této kotliny vedli také dlouhé pohřební rituály spojené s kremací. Chtěli zabránit převtělení zemřelého do podoby zlého ducha, který by pak dlouho sužoval okolí. Také dbali na to, aby lidé umírali pokud možno uvnitř domů.

[editovat] Lidé, jejich víra a vznik prvotních států

Obyvatelé Káthmándského údolí jsou odedávná označováni jako Névárci, a také jsou jeho nejvýznamnější složkou. Dodnes jsou příkladem symbiózy dvou hlavních státních náboženství, a to buddhismu a hinduismu.

Kolem roku 600 př. n. l. se do oblasti Káthmándú dostávají Kirátové. Jsou označováni jako lesní barbaři, oblečení do zvířecích kůží, živící se lovem a sběrem lesních plodů a kořínků. Utvořili zde první státní útvar, k jehož tradici se dodnes hlásí nejstarší etnické skupiny himalájského regionu. Stát hospodářsky prosperoval a udržoval styky s Indií. Pod indickým vlivem se rozvíjela i jeho kultura. A když se kolem roku 560 př. n. l. v himalájském Lumbiní narodil Buddha, většina obyvatel Káthmándské kotliny se již hlásila k buddhismu.

V 1. a 2. století n. l. do Nepálu přišly kimeny Liččhaviů. Jejich příchod do Káthmándské kotliny přispěl k postupnému rozpadu kmenového zřízení, jež uvolnilo místo kastovnímu systému. Prvním králem byl Džajadéva I., dalším Mánadéva I.. Po Mánadévově smrti se setkáváme s dvojvládím, kdy vládne panovník a ministři s velmoži.

Za jednu z nejvýznamnějších osobností dějin je považován Anšuvarman, který znovu nastolil oblasti řád. Také nedovolil, aby byla potlačována jakákoli náboženská víra. Nezanechal syna, a tak po jeho smrti nastoupil Džišnugupta. Veškerá moc byla v rukou regentů a o trůn se bojovalo jednou bratrovraždou za druhou. Dokázané je také vtrhnutí uchazeče o královskou korunu z Tibetu, pak následné okupování Káthmándské kotliny a pak znovuusazení Liččhavských vládců. Obnovení Liččhavské dynastie přineslo království všestranný prospěch. Obnovily se stavby zavodňovacích zařízení, po obchodních cestách znovu putovaly karavany plné zboží a bohatly buddhistické kláštery. Vláda Liččhaviů trvala snad do roku 877 n. l. .